Existují určité druhy sporů, v nich hrají mimořádně významnou roli posudky soudních znalců. Autor článku se s takovými spory setkává nejčastěji v oblasti stavebnictví, kde znalci řeší např. otázku, zda má stavební dílo vady, co je příčinou těchto vad, jaké náklady bude nutné vynaložit na odstranění vad nebo jaká je obvyklá cena nedokončeného díla po odstoupení od smlouvy. Obdobně významné jsou znalecké posudky dejme tomu ve zdravotnictví nebo u IT zakázek. Společným rysem těchto sporů je, že jejich rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, kterými soud nedisponuje, a proto je soud na základě § 127 o.s.ř. povinen opatřit si k rozhodnutí o věci odborné vyjádření nebo znalecký posudek. Strany zmíněných sporů také často využívají ustanovení § 127a o.s.ř., díky kterému může účastník řízení sám opatřit znalecký posudek, na nějž se pak hledí stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Je již notorietou, že tento stranou opatřený znalecký posudek musí obsahovat doložku typu „znalec si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku“.
Problém spočívá v tom, že účastník řízení, který si zpracování posudku zaplatil, obvykle po znalci žádá, aby zpracoval takový posudek, který podpoří jeho stanovisko. Jinak by pro účastníka nemělo smysl, aby posudek předkládal. Znalec se snaží účastníkovi, který ho platí, v rámci určitých limitů vyhovět a zasloužit si tak svůj honorář. Mantinely, ve kterých se může závěr znaleckého posudku pohybovat, aniž by byl posudek „vědomě nepravdivý“ bývají často značně široké a přinejmenším laik nepozná, zda znalec nějak zkreslil skutečnost ve prospěch svého chlebodárce – objednatele posudku. Znalci v našem právním prostředí nejsou vždy nezávislí a objektivní, v praxi se často snaží svým posudkem podpořit zájmy zadavatele znaleckého posudku.
Tento článek by měl mimo jiné pomoci nalézt argumenty ke kritice znaleckého posudku tomu účastníkovi řízení, který je poškozen znaleckým posudkem předloženým protistranou. Takto poškozený účastník si kvalitní kritikou znaleckého posudku může nakonec vynutit zpracování revizního posudku skutečně nezávislým znalcem, kterého ustanoví soud a výsledek revizního posudku může následně zcela změnit i rozhodnutí ve věci samé.
I. Hodnocení znaleckého posudku obecně
Pokud účastník řízení nesouhlasí se závěry znaleckého posudku předloženého druhou stranou, je namístě, aby takový posudek v řízení podrobil kritice a poukázal na chybné závěry znalce. Obsah znaleckého posudku může být před soudem kritizován, závěry znalce nejsou nedotknutelné. Je v zájmu účastníka řízení, pro kterého posudek předložený druhou stranou obvykle vyznívá negativně, aby se proti chybným závěrům posudku aktivně bránil. Protože se jedná o řešení otázky, k níž je třeba odborných znalostí, které nemá ani soud, ani zástupci stran, je vhodné činit tak s pomocí jiného soudního znalce, resp. revizního znaleckého posudku. Zůstane-li účastník poškozený znaleckým posudkem pasivní, hrozí, že soud takový znalecký posudek akceptuje a založí na něm své rozhodnutí ve věci samé. Stává se, že soud alibisticky převezme znalcovy závěry, aniž by se obsahem posudku podrobněji zabýval. Znalec se tím dostává do jakési kvazisoudcovské role, která mu však rozhodně nepřísluší. Tomu však může poškozený účastník svou aktivitou zabránit.
U sporů, kterými se v tomto článku zabývám, dochází mnohdy k situaci, kdy se v soudním spisu sejdou dva znalecké posudky s diametrálně odlišnými závěry, přičemž jeden z posudků předložil žalobce a druhý žalovaný. Autor článku se s podobnou situací setkává ve stavebních sporech, ve kterých znalec řeší např. odborné otázky typu Co je příčinou zatékání do budovy? Byl při zhotovení díla použit beton s vlastnostmi požadovanými pro daný typ stavby? Je příčinou vad stavby nějaká vada v projektové dokumentaci a pokud ano, tak jaká? Lze po zhotoviteli jednajícím s odbornou péčí požadovat, aby určitou vadu projektové dokumentace odhalil při její prvotní kontrole před uzavřením smlouvy o dílo? Tyto odborné otázky soud hodnotit nemůže a nesmí - jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 z 17. 7. 2014, soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce. Soud proto existenci dvou znaleckých posudků s protichůdnými závěry často vyřeší tak, že zadá zpracování vlastního posudku znalcem či znaleckým ústavem, jenž je placen soudem a nemá tedy motivaci k tomu, aby zkresloval stav věci ve prospěch jedné ze stran sporu. Možnost stran opatřit si pro řízení vlastní posudek předpokládaná v § 127a o.s.ř. tedy řízení často spíš prodlouží, protože namísto jednoho posudku (zadaného soudem) se nakonec zpracovávají posudky tři (dva z nich jsou předložené účastníky a jeden je zadán soudem), přičemž ke každému z posudků se strany písemně vyjadřují a znalci jsou obvykle také vyslýcháni (k výslechu znalce viz dále). Na druhé straně, právo účastníka předložit soudu „vlastní“ znalecký posudek zlepšilo jeho možnost prokázat své stanovisko a v některých případech odejmulo ze soudů břímě opatřování důkazů.
Na rozdíl od odborných otázek, které soud hodnotit nemůže, je soud naopak povinen hodnotit znalecký posudek po stránce jeho obecné logiky, přesvědčivosti, jakož i z hlediska postupu, který ke zpracování posudku vedl. Znalecký posudek je samozřejmě také důkazem, a proto jej soud hodnotit musí (byť s omezením spočívajícím v tom, že nesmí přezkoumávat odborné otázky). K povinnosti soudu hodnotit znalecký posudek se vyjádřil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12 takto: „…ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (popřípadě i právní) správnost soudního rozhodování na znalce“.
Hodnotit lze nejen samotný posudek, ale například i postup znalce vedoucí ke zpracování znaleckého posudku, informační zdroje posudku nebo spolehlivost metody použité znalcem. K této oblasti hodnocení posudku citujeme z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 299/06: „Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce.“ Není tedy možné, aby soud alibisticky převzal znalcovy závěry, aniž by znalecký posudek sám hodnotil. Pokud se s takovým pohodlným postupem soudu setká účastník, který má zájem na vyvrácení závěrů posudku, měl by na vady posudku intenzivně poukazovat již v řízení před první stupněm a jestliže se soud s jeho argumenty ve svém prvoinstančním rozhodnutí dostatečně nevypořádá, má účastník možnost namítnout to v odvolání.
Hodnocením znaleckého posudku soudem se dále zabýval Nejvyšší soud ČR mj. ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 ze dne 17. 7. 2014, z něhož citujeme: „Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustaví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o.s.ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.“
V již zmíněném nálezu III. ÚS 299/06 Ústavní soud konstatoval, že soud má hodnotit mj. spolehlivost metod použitých znalcem. Naproti tomu ve svých rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 ze dne 26.11.2009 a sp. zn. 28 Cdo 1196/2015 ze dne 1.9.2015 Nejvyšší soud konstatoval, že výběr samotné metody ocenění náleží znalci, neboť se nejedná o otázku právní; soud o výběru metody ocenění nemůže rozhodovat, neboť k tomu nemá příslušné odborné znalosti (u posledně jmenovaného judikátu se jednalo o volbu metody pro ocenění bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemků bez právního důvodu). Z výše uvedených judikátů je patrné, že hranice mezi odbornou sférou, do které soud v hodnocení posudku nesmí zasahovat, a jeho obecným posouzením, k němuž je soud naopak povinen, bývá někdy dost nezřetelná.
Vyskytnou-li se pochybnosti o správnosti odborných závěrů znalce, mohou být vyřešeny zpracováním revizního znaleckého posudku. Provedením revizního posudku se však řízení samozřejmě prodlouží a zatíží dalšími náklady. Pokud strany předložily soudu dva znalecké posudky s různými závěry, může soud po provedeném hodnocení dospět k závěru, že jeden z nich je přesvědčivější (což ovšem musí pečlivě odůvodnit) a na závěrech tohoto posudku pak postavit své rozhodnutí. Nelze-li takto postupovat, má soud možnost zadat zpracování revizního znaleckého posudku. K tomu se vyjadřoval Nejvyššího soudu ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, z něhož citujeme: „Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 OSŘ). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku... V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, případně znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní...“. Je tedy na soudu, zda v daném případě nechá zpracovat revizní znalecký posudek. Totéž ovšem může provést i účastník soudního řízení, pokud nesouhlasí se závěry posudku, který byl v řízení již předložen jako důkaz. Jsou-li námitky proti znaleckému posudku obsaženy v jiném (revizním) znaleckém posudku, mají v řízení obvykle větší váhu, než kdyby stejné námitky uplatnil pouze sám účastník – tuto váhu jim dodává „kulaté razítko“ soudního znalce, resp. jeho odborná autorita.
Hovoříme-li o kritice znaleckého posudku, je namístě zmínit také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 275/2006 ze dne 24. 4. 2008, ve kterém soud vyslovil závěr, že pokud jedna ze stran nesouhlasí se znaleckým posudkem, je znalce třeba vyslechnout. Jestliže by tedy nedošlo k výslechu zpracovatele znaleckého posudku, s nímž jedna ze stran nesouhlasí, bylo by řízení zatíženo vadou, pro kterou by odvolací soud mohl rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a vrátit mu jej k dalšímu řízení s tím, že je nutno provést výslech znalce. Z výše uvedeného rozsudku citujeme: „Tam, kde rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (§ 127 odst. 1 o.s.ř.). Znalec je osobou, která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení. Soud provede důkaz písemným znaleckým posudkem tak, že jej při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí jeho obsah, a zásadně znalce ke znaleckému posudku vyslechne. Pouze v odůvodněných případech se může spokojit s písemným posudkem. Tak je tomu zejména tehdy, lze-li vzhledem k obsahu posudku důvodně předpokládat, že nebudou kladeny dotazy k jeho doplnění či objasnění a že znalec svou výpovědí nemůže dané zadání objasnit více, než se to stalo v písemném posudku. Jinými slovy řečeno, v případech, kdy vznikají pochybnosti o správnosti či úplnosti posudku, je nutno znalce vyslechnout vždy.“ Autor článku se domnívá, že není třeba, aby byl vyslechnut zpracovatel úplně každého znaleckého posudku, jenž byl v řízení předložen, pokud se závěry takového posudku druhá strana nesouhlasí. Existují řízení, v nichž jedna (či obě) strany opakovaně předkládají další a další posudky ve snaze vylepšit kvantitou posudků svou důkazní pozici. Dejme tomu, že jedna ze stran předloží čtyři posudky o tom, že projektová dokumentace stavby je bezvadná a druhá stran předloží pět posudků o tom, že stejná projektová dokumentace má zásadní vady. Některé posudky jsou přitom již nadbytečné, neboť jen jinými slovy sdělují totéž, co posudky předchozí. Kdyby soud za této situace vyslýchal všech devět znalců, řízení by neskončilo nikdy. Domníváme se, že soud by si měl v popisovaném případě udělat jasno v tom, který posudek (posudky) jsou pro rozhodnutí sporu zásadní, toto stanovisko odůvodnit a vyslechnout pak jen zpracovatele tohoto zásadního posudku (posudků).
Před výslechem znalce je samozřejmě vhodná podrobná příprava otázek, které mu budou před soudem položeny; vzhledem k tomu, že se jedná o otázky odborné, vyplatí se, aby účastník (resp. jeho právní zástupce) při jejich přípravě spolupracoval s jiným soudním znalcem.
Výslech znalců lze provést i hromadně, tj. tak, že je najednou vyslýcháno více znalců, přičemž každému z nich je po řadě položena stejná otázka. Závěry znalců jsou tak navzájem konfrontovány a znalec má v diskusi s jiným znalcem možnost obhájit své stanovisko. Autor tohoto článku se s takovým způsobem výslechu znalců setkal jen v rozhodčím řízení, které je méně formální, než řízení před obecným soudem. Popsaný způsob výslechu znalců má tu výhodu, že znalec je nucen obhájit své stanovisko před jiným odborníkem. Je-li znalec vyslýchán pouze soudcem a advokáty, kteří nejsou odborníky v jeho oboru, může jim tvrdit věci, které by v diskusi s odborníkem v daném oboru neobstály a přítomní právníci to nebudou schopni odhalit. Jiného znalce vyslýchaný znalec tak snadno neobalamutí. Je na účastníkovi, aby provedení takového hromadného výslechu znalců soudu navrhnul a pokusil se přesvědčit soud o vhodností této metody.
II. Konkrétní vady znaleckého posudku
Nyní se dostáváme k tomu, co může strana, která nesouhlasí se závěry znaleckého posudku předloženého v řízení druhou stranou, na tomto posudku kritizovat. Autor článku se setkává se znaleckými posudky nejčastěji v oblasti stavebních sporů, a proto konkrétní nedostatky posudků vysvětluji na příkladech z oblasti stavebnictví. Níže uvedené argumenty a postupy jsou však analogicky použitelné i u znaleckých posudků v jiných oblastech. Podle zkušeností autora jsou tedy nejčastější vady znaleckých posudků následující:
Nepřezkoumatelnost znaleckého posudku
Znalecký posudek musí být přezkoumatelný, což znamená, že znalec musí zdůvodnit, jak ke svým závěrům dospěl. Nestačí, aby znalec svá zjištění pouze konstatoval. Přestože na znalecký posudek nebudou z hlediska přezkoumatelnosti tak silné požadavky, jako je tomu v případě soudního rozhodnutí,[1] také znalec by měl v posudku vysvětlit, z jakých pramenů ve svém posudku čerpal, jakou metodiku použil a na základě jakých myšlenkových postupů ke svým závěrům dospěl. K přezkoumatelnosti znaleckých posudků se Nejvyšší soud ČR vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 352/2008 z 6. 8. 2009 takto: „Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.“ [2]
U některých znaleckých posudků, a to zejména v oblasti oceňování nemovitostí či stavebních prací, se setkáváme s tím, že znalec v posudku prostě uvede, že „celkovou cenu nemovitosti vynásobil koeficientem 0,75“ nebo že „snížení hodnoty nemovitosti v důsledku opotřebení stanovil odhadem na 20 %“. Ačkoliv použití koeficientu 0,75 či snížení hodnoty o 20 % může v konkrétním případě zásadně změnit hodnotu posuzované nemovitosti (mnohdy se jedná o miliony korun), znalci často neuvádí, jak k těmto částkám dospěli a takové závěry znalce jsou proto nepřezkoumatelné. Znalec by měl vysvětlit, proč v daném případě celkovou cenu nemovitosti vynásobil právě koeficientem 0,75 (jak k tomuto koeficientu dospěl) nebo proč má být hodnota nemovitosti snížena právě o 20 %. To by měl účastník po znalci v řízení nekompromisně vyžadovat. Ruku v ruce s tímto nešvarem znaleckých posudků jde i používání nesrozumitelných zkratek, kvůli nimž soud ani účastníci nejsou schopni hodnotit závěry znaleckého posudku.
Je tedy třeba podrobit znalce výslechu, během něhož bude znalec muset své početní postupy obhájit. Při tomto výslechu (zvláště je-li veden se znalostí dané problematiky) se mnohdy ukáže, že si znalec nedal dost práce se zjišťováním faktických údajů a práci si ulehčil tím, že určitý parametr prostě jen odhadl.
Znalec vychází v posudku z chybných podkladů
Stává se, že posudek je sice zpracován kvalitně, ale znalec vychází z nepravdivých podkladů, které mu (třeba i záměrně) poskytne účastník sporu. I když pak znalec zpracuje posudek, kterému jinak nelze nic vytknout, jsou závěry takového posudku logicky chybné. Variantou k této vadě je situace, kdy znalec některé zásadní zdroje informací opomine. K tomu obvykle dojde tak, že znalec čerpá informace jen od jedné ze stran sporu a druhá strana nemá možnost znalci prezentovat své stanovisko a předložit mu listiny a další informační zdroje, které by znalcovy závěry třeba podstatně změnily.
Toto jsou typické vady u posudků, které si pro účely soudního řízení nechala zpracovat jedna ze stran sporu. Pokud účastník hodlá předložit jako důkaz znalecký posudek, který na základě § 127a o.s.ř. opatří sám a je si jistý, že tento posudek pro něj dopadne příznivě, může předejít námitkám protistrany o neobjektivnosti posudku tím, že jí ke zpracování posudku přizve a umožní jí, aby již během přípravy posudku sdělila znalci své stanovisko, předkládala mu dokumenty a účastnila se místního šetření. Jestliže se přípravy posudku účastnila i druhá strana, sníží se tím její možnost napadat posudek pro neobjektivnost.
Znalec v posudku hodnotí právní otázky
Znalec se v posudku může vyjadřovat jen k otázkám skutkovým a nikoliv k otázkám právním, o kterých rozhoduje pouze soud (viz výše). Zde jsou příklady situací z oblasti stavebních sporů, kdy znalec v posudku činí právní závěry, ačkoliv mu to nepřísluší:
Tato vada nezpůsobuje, že zbývající obsah znaleckého posudku nemůže být použit jako důkaz. Její nebezpečí však spočívá v tom, že může určitým způsobem ovlivnit rozhodnutí soudu, který by mohl mít tendenci převzít právní závěry znalce. Je na účastníkovi, který je tímto překročením znalcových kompetencí poškozen, aby na to v řízení upozornil.
Podjatost znalce
Stejně jako soudce, také soudní znalec, jehož posudek má být v řízení použit jako důkaz, může být podjatý. Podjatostí se dle § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících rozumí poměr znalce k projednávané věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Je-li znalec podjatý, vzniká samozřejmě nebezpečí, že závěry obsažené v jeho znaleckém posudku nebudou objektivní, ale že bude ve svém posudku více či méně stranit jednomu z účastníků sporu. O tom, zda je znalec vyloučen z provedení znaleckých úkonů, rozhoduje podle § 17 o.s.ř. předseda senátu. Podjatostí znalce se Nejvyšší soud ČR poměrně podrobně zabýval v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 ze dne 17. 7. 2014, z něhož citujeme: „Samozřejmý požadavek na znalecký posudek spočívá v tom, že musí být zpracován znalcem, u něhož nejsou pochybnosti o jeho nepodjatosti. V případě, že lze mít pro poměr znalce k věci, k soudu, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům pochybnost o nepodjatosti znalce, je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, neboť nemůže posoudit skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, objektivně a nezaujatě. Znalecký posudek podaný vyloučeným znalcem proto není (nemůže být) způsobilým důkazem, na základě kterého by bylo možné učinit skutková zjištění soudů. Bez ohledu na to, že znalec je povinen kdykoliv oznámit soudu skutečnost, pro kterou je vyloučen, a že tak musí učinit ihned, jakmile se o ní dozvěděl, má rovněž účastník řízení právo vyjádřit se k osobě znalce a sdělit soudu skutečnosti, pro něž je znalec z podání znaleckého posudku vyloučen. Tyto skutečnosti může účastník soudu sdělit kdykoliv, jakmile se o nich dozví (srov. též § 17 a § 15a odst. 1 a 3 o.s.ř.); lhůta k uplatnění námitky podjatosti znalce, jejíž zmeškání by mělo za následek, že by již otázku vyloučení znalce nebylo možné v základu zkoumat a vyřešit, není stanovena.“
Znalec nemá formální kvalifikaci pro zpracování znaleckého posudku
Stává se, že se znalec ve svém posudku vyjadřuje k několika otázkám, avšak znaleckou kvalifikaci má pouze pro některé z nich. Znalecký posudek na příklad odpovídá na otázky, zda má stavba vady, jaké jsou náklady na odstranění těchto vad a jak se snížila hodnota stavby v důsledku vad. Znalec přitom vypočítá toto snížení hodnoty tak, že odečte hodnotu stavby s vadami od její hypotetické hodnoty bez vad. Zmíněný znalec má přitom oprávnění ke znalecké činnosti v některé ze stavebních oblastí (např. „vady a poruchy staveb“), ale už jej nemá v oblasti „oceňování nemovitostí a staveb“, takže není oprávněn k ocenění stavby bez vad a s vadami. Proto by si měl účastník řízení, který hodlá určitý znalecký posudek kritizovat, prověřit i to, zda má soudní znalec kvalifikaci pro daný obor - to lze učinit v Evidenci znalců a tlumočníků vedené Ministerstvem spravedlnosti ČR. Nemá-li znalce potřebnou kvalifikaci, je možné na to v řízení před soudem poukázat, zpochybnit z toho důvodu správnost znaleckého posudku a požadovat zpracování posudku k dané otázce jiným znalcem.
Dovolte mi ještě krátkou poznámku ke znaleckým posudkům ve stavebnictví, kterou však lze analogicky vztáhnout i na mnohé další obory: Stavebnictví je poměrně rozsáhlý obor s mnoha specializacemi a soudní znalec kvalifikovaný v jedné stavební oblasti nemusí být dostatečně erudovaný v jiném stavebním odvětví. Dejme tomu pro posuzování vadné hydroizolace obytného domu jsou zapotřebí jiné znalosti, než pro hodnocení kvality betonu na stavbě dálničního mostu. Setkáváme se s případy, že se znalec s nějakou obecnou stavební kvalifikací (např. „obytné stavby“) vyjadřuje ve svém posudku k záležitosti z oboru, pro který je třeba specializovaných znalostí a zkušeností, jež tento znalec s obecnou kvalifikací nemá. Pokud je účastník řízení takovým znaleckým posudkem poškozen, měl by si k vyvrácení jeho závěrů opatřit posudek skutečného specialisty v daném oboru, přičemž by měl soudu také prokázat, že se tento „jeho“ znalec na danou oblast opravdu specializuje – např. doložením jeho vědecké, publikační či pedagogické činnosti nebo manažerskými zkušenostmi v tomto oboru.
Činnost znalců je stále ještě upravena prastarým zákonem č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících. Přijetí nového zákona, který by lépe odpovídal současným potřebám, se předchozí vládě nepodařilo dotáhnout do konce. Nyní se zdá, že přijetí nového zákona není na pořadu dne. Uvidíme, zda a s jakým výsledkem se podaří přijmout tento potřebný zákon v budoucnosti.
Dr. Josef Černohlávek
Autor je advokát a rozhodce se specializací na právní spory ve stavebnictví. Tento text čerpá z knihy Právní spory ve stavebnictví autorů Dr. Josefa Černohlávka a JUDr. Petra Doubravy.
[1] K tomu viz § 157 odst. 2 o.s.ř.
[2] K přezkoumatelnosti znaleckého posudku citujeme z publikace JUDr. Ing. L. Křístka Znalectví, Praha, Wolters Kluwer ČR, 2013, str. 234: „Přezkoumatelnost je základní vlastností posudku. Příjemce posudku musí být schopen přezkoumat znalcův postup, aby mohl posudek hodnotit. Posudek, který není přezkoumatelný, není důkazem. Je pouhým tvrzením, které nelze ověřit – přezkoumat.“